Když Malý princ potká van Gogha

Nikkarin, vlastním jménem Michal Menšík, patří mezi mladé naděje tuzemské komiksové scény. Na podzim mu vyšel druhý díl komiksové trilogie 130. V jeho příbězích se prolíná realita s fantazií, poetika s dramaty, napětí s humorem. Jaký je však autor sám?

Kdo je Nikkarin?

Z mého pohledu je Nikkarin obyčejný kluk s neobyčejným egem, je hrozně na ženský a na videohry a život s ním není jednoduchý. To jsem zjistil za těch 23 let vztahu sám se sebou.

Stává se ti, že tě lidi na ulici poznávají a osloví tě?

To se mi opravdu nestává, pouze na některých komiksových sešlostech. Ale rád si představuju, jak někde zaslechnu bavit se dva lidi a jeden říká „Tyjo, teďka jsem četl druhej díl skvělýho komiksu…“ a já se budu cítit hrozně pyšně. Dokud teda nezjistím, že se baví úplně o něčem jiném.

Je pro tebe těžké skloubit každodenní práci s kreslením? Nemáš někdy chuť seknout s jedním, nebo druhým?

Mám pocit, že oba tyto světy, jak v práci, tak na papíře, se vzájemně doplňují a jsou v jakési symbióze. Svým způsobem do práce chodím odpočívat, a když už jsem hodně unavený z kreslení, uvítám odreagování v práci, i když na druhou stranu nikdy nejsem až tak unavený… Peníze jsou potřeba a z kreslení jich zatím tolik nemám.

Zatím? Myslíš, že jednou budeš vydělávat tolik, aby ses tím uživil?

Určitě. Budu dělat vše pro to, abych se tím jednou uživil. Nebyl bych jediný, není to nereálný cíl.

Nedávno jsi vydal druhou knihu: 130: Hodní, zlí a oškliví. Myslíš, že bude mít větší úspěch než ta první?

To nedokážu posoudit. Jsou lidi, kterým se to líbí a lidi, kterým se to nelíbí. Takže nevím, jaký úspěch kniha má nebo bude mít. Podle některých recenzí je druhá kniha lepší než ta předchozí. I já to tak cítím.

V několika článcích o tobě a tvých komiksech se lze dočíst, že kresba lehce připomíná styl van Gogha, hlavní postava Malého prince… Jak se k tomu stavíš? Nesnažíš se vytvořit svůj ojedinělý styl?

Přiznávám, že máme podobný styl, je to jeden z inspiračních zdrojů a je možné, že mě tyto kritiky a porovnávání v nějaké době trápily, ale myslím, že se vyvíjím vlastní cestou. I když pro spoustu lidí budu asi pořád jenom plagiátor.

V roce 2010 ses stal tváří Converse v projektu na podporu mladých umělců. V krátkém spotu říkáš, že bys svým stylem rád vytvořil „evropská manga“. Daří se ti to?

Já jsem vždycky chtěl, aby byly moje komiksy hodně dynamický, aby člověk měl pocit, že na něj z toho papíru fouká vítr, aby smysly vnímal, co se tam děje, aby ty statický stránky vypadaly jako živá záležitost.

Tak to sis vybral možná tu nejtěžší formu, jak to zprostředkovat…

No, vlastně jo. Komiks je podle mě takový odvar animovaných filmů. Kdybych uměl dělat animáky, tak bych asi komiksy nekreslil.

Je tu ještě něco dalšího, co bys rád vyzkoušel?

Chtěl bych být folkový zpěvák. Postavit se na pódium s kytarou a hrát.

Jsou tvé komiksové postavy pouze výplody fantazie, anebo některé bytosti mají skutečné předobrazy?

Spousta postav v mých komiksech je založena na reálných osobách. Ale často jen vzhledově, nemívají stejné charaktery.  Ale když nad tím tak přemýšlím, tak kreslím jenom hezké ženy, moje komiksy postrádají ty ošklivé, takže by se dalo říct, že vytvářím takový dokonalý krásný svět.

Existuje něco, čeho bys chtěl dosáhnout a pak mohl s klidem umřít?

Chtěl bych vydávat komiksy v Americe. A vlastnit alespoň polovinu akcií Nintenda.

K čemu by ti byly akcie, kdybys pak zemřel?

Já bych pak teprve začal žít.

Nikkarinovu práci si můžete prohlédnout na jeho portfoliu nebo na blogu.

Ptala se Veronika Hradilová.