Návrat Jasné páky: událost, nebo propadák roku?
Za relativně malého zájmu ohlásila před nedávnem definitivní návrat jeden z legend domácí nové vlny Jasná páka. Máme slavit, nebo na comeback nahlížet s despektem?
Navazujeme na úspěch předloňské akce a zveme vás na další procházku pražským kamerovým systémem. Procházka proběhne v …
S narůstající konkurencí vysokých škol začala Masarykova univerzita bojovat specifickým způsobem. V kampani propagující studium na brněnské univerzitě se totiž spojila s předními českými hudebníky.
Časopis HIS Voice se rozhodl oslavit jedenáctiletí své existence koncertem, za jehož hlavní hvězdu si vybral …
Za relativně malého zájmu ohlásila před nedávnem definitivní návrat jeden z legend domácí nové vlny Jasná páka. Máme slavit, nebo na comeback nahlížet s despektem?
Mladá muzika z Brna se v posledních letech hodně rekrutuje ze studentů FAVU VUT. Před časem jsme z této líhně upozorňovali na projekt Teve, tentokrát představujeme Piču z hoven.
Hnědá kniha je s velkou pravděpodobností ta nejprovokativnější a nejoplzlejší kniha, která má ISBN. Je až překvapivé, kolik vět lze v češtině sestavit jen z vulgarismů. Knihu vydává Divus a zde je krátký záznam z veřejného čtení při příležitosti křtu.
Český nácek je trochu raritka. Slovanské, kulatě-laločnaté tváře tak moc vzdálené árijskému ideálu, ostrým rysům, o něž se láme slunce a vůle slabých národů, které Bůh předurčil sloužit vyvoleným. Pouliční marše tvořené zástupem užitečných idiotů, jsou alespoň pěkně pod dohledem a vyvolávají bolestně-ironický funerální smutek: „Hoši, vaše existence a vaše ideje se neslučují.“ Mnohem horší je posouvání hranic obecné tolerance, což příkladně demonstruje Daniel Landa s kampaní ke své nové tour Hrdost – Odhodlání – Síla.
Ve druhé půli devadesátých let byl Tomáš Dvořák (aka Floex) jedním z prvních, který se v tuzemsku výrazněji prosadil s experimentální klubovou hudbou.
Kdykoli se začne mluvit o typických vlastnostech národů, zavání to klišé. Avšak jedna věc je pro Čechy signifikantní: komunistický režim zcela zdestruoval občanskou společnost, naučil davy mlčet a lhostejně se dívat jinam. Ani po dvaceti letech se to příliš nezlepšilo, umíme prvotřídně nadávat, ale kdykoli je třeba něco učinit, má se za to, že by se měl postarat někdo jiný, anebo to vlastně nemá smysl. Máme zkrátka takové politiky, jaké si zasloužíme (jaké si necháme líbit) a takový veřejný prostor, jaký si připravíme.
Působit souběžně v různých uměleckých oblastech, či je přímo propojovat, je poměrně běžná záležitost. Jen málokomu se to však daří s takovými výsledky, jako v případě Tomáše Procházky.
Budova kongresového centra ve Zlíně (2006 – 2010) od světově proslulé londýnské architektky Evy Jiřičné (*1939), zlínské rodačky, svým tvarem nápadně připomíná silážní věž v Lanžhotě. Podobnost čistě náhodná?
Letní měsíce jsou prodchnuty bezpočtem nejrůznějších společenských akcí. O to víc překvapí, když se z nenápadné iniciativy několika studentů Akademie výtvarných umění v Praze vyklube skutečně originální událost.
Krátký film o autorčině úzkosti při hledání motivačních podnětů k tvorbě, o pocitu viny a o boji mezi nesobeckou láskou k vlastním dětem a touhou jít si za svým snem.