And the Winner Is… aneb Paranoia v DOXu

V pátek 25. listopadu byly paralelně uděleny Ceny Jindřicha Chalupeckého a cena od Václava Stratila. Jedna pro umělce do 35 let, druhá pro umělce nad 35 let. Ta první v Praze, druhá v Brně. Jedna až příliš oficiální a bez účasti finalistů, druhá skoro bez zájmu. Kdo jsou vítězové a kdo poražení?


Zdroj: Web Ceny Jindřicha Chalupeckého. Finalisté CJCH 2011: Filip Cenek, Dominik Lang, Pavel Sterec, Marek Ther, Jiří Thýn

Expozice

V podvečer úterý 22. listopadu se v brněnské Galerii mladých sešlo nějakých třicet, možná čtyřicet lidí. Poslouchali klidný projev Jiřího Ptáčka, který je uváděl do kontextu letošního předávání ceny od Václava Stratila (oficiální název „Umělec má cenu“ je od vyhlášení prvního vítěze – Jiřího Kovandy – v roce 2007 nahrazován jménem aktuálního laureáta). Poprvé se ceremonie spojená s předáváním putovní ceny přesunula do Brna; poprvé byla celá událost spojena s uspořádání výstavy finalistů. Artefaktů v Galerii mladých nebylo mnoho. Milena Dopitová poskytla jeden z květináčů, které byly nedávno k vidění na její výstavě v Moravské galerii v Brně (kde se Dopitová představila jako laureátka ceny Michala Ranného), Dalibor Chatrný, Viktor Pivovarov a Tomáš Vaněk přispěli menšími kresbami a malbami na papíře a Krištof Kintera poskytnul kousek z připravované série plastik (v červeném epoxidu zalitého nafukovacího buvola navrženého Libuší Niklovou). Výstava tu zjevně neměla být k tomu, aby spektakulárně představila všem dobře známé postavy českého umění. Jde jen o téměř něžné gesto uznání, které navíc Jiří Ptáček obratně vsunul do svého ročního kurátorského projektu, v jehož rámci je do konce letošního roku Galerie mladých přejmenována na Galerii mládí.

V pátek 25. listopadu se před proskleným vchodem Centra současného umění DOX scházelo podstatně více lidí než v úterý v Brně. Přišli se podívat na slavnostní ceremonii spojenou s vyhlášením vítěze Ceny Jindřicha Chalupeckého (CJCH), jejíž režie se již tradičně (poprvé to bylo v roce 2008 v tehdy čerstvě zrekonstruované brněnské Redutě) ujal Michal Pěchouček, sám držitel Ceny z roku 2003 a rovněž jeden z iniciátorů iniciativy Umělec má cenu. Ne všichni, kdo do DOXu přišli, se však dostali dovnitř. Elegantně oblečení mladí lidé přísně kontrolovali podle připravených guestlistů, koho vpustit a koho ne. Vypadalo to, že se CJCH pomalu ale jistě sune někam směrem k Českému lvu, Andělům a bůhvíjakým profesním cenám, k nimž neodmyslitelně patří odér exkluzivity, na kterou komunita českého výtvarného umění příliš zvyklá není.

Umělci mají Cenu. A koho to zajímá?

Labyrintem DOXu, který se už po letech rekonstrukcí zřejmě přiblížil své finální podobě, jsme se dostali do velkého prostoru s řadami židlí a stylizovanou rozhlasovou kukaní, v níž seděla Johana Švarcová, která v sedm hodin utišila auditorium a zahájila živý vstup pro rozhlasovou stanici Vltava. Jeho součástí bylo připomenutí letos zesnulého Jána Mančušky, představení letošních finalistů a připomenutí faktu, že se v Brně simultánně odehrává další ceremonie – předávání Ceny od Václava Stratila. Více či méně podařené vtípky, které se nesly v poťouchlém duchu potvrzování si toho, že současné umění OPRAVDU NIKOHO nezajímá, odlehčovaly poněkud nervózní atmosféru v sále. Někteří totiž již tušili, že se s velkým finále blíží i velké rozpaky. Jejich příčina byla jednoduchá a při představování finalistů se ji měli dozvědět i ti, kdo dosud nevěděli. Pětice Filip Cenek, Dominik Lang, Pavel Sterec, Jiří Thýn a Marek Ther totiž odjela „podpořit“ brněnské udílení cen. Plánovaný telefonicko-rozhlasový most, během něhož se měli lidé účastnící se ceremonie v Praze dozvědět, kdo získal Cenu v Brně a naopak, se tak změnil v improvizovaný nástroj k předání pozdravů, díků a také k nejasně formulovanému vzkazu, proč vlastně celý ten humbuk s odjezdem do Brna nastal. Asi za to mohla inverze, v mikrofonu praskalo, nešlo moc slyšet, co kdo říká, a Johana Švarcová na dálku tlačila telefon, aby rychle putoval z ruky do ruky. A tak jen v několika větách Pavla Sterce šlo zaslechnout něco jako argument: „Chceme, aby se obnovilo cyklické putování výstavy finalistů CJCH mezi Prahou a Brnem“. Proč? To už se posluchači rozhlasu ani diváci v sále nedozvěděli. Pak došlo na předávání. Theodor Pištěk, jeden ze zakladatelů Ceny, s neskrývaným dotčením poznamenal něco o posunu od konceptu k dada a rýpnout si do absentujících finalistů neopomenula ani Lenka Lindaurová, když četla zdůvodnění poroty, proč letošní ročník CJCH vyhrál Marek Ther. Nevím, jestli jsem byl sám, ale v tu chvíli jsem měl pocit, že je to vlastně jedno, protože cena jako taková zase jednou „dostala na zadek“ a nebylo to poprvé…

Cena v exilu aneb K čemu je Brno dobré

V roce 2001 se výstava finalistů CJCH naposled odehrávala ve Veletržním paláci Národní galerie. Zázemí prestižní instituce, která se s Cenou rozžehnala do dvou let od nástupu Milana Knížáka, nahradil v roce 2002 Dům umění města Brna. Bylo to poprvé, kdy se exodus do Brna ukázal jako dobrá forma zdvižení prostředníčku, tenkrát směrem k NG. V roce 2003 se Cena vrátila do Prahy, výstava finalistů proběhla v Galerii Futura a rozhodlo se, že pendlování vlastně není tak špatný model. Dům umění se v letech 2002, 2004, 2006 a 2008 stal jistotou, zatímco v Praze Cena putovala z místa na místo. Až v roce 2009 zakotvila v DOXu. V roce 2010 se najednou kyvadlo pohybu mezi Brnem a Prahou zastavilo. Nebylo už potřeba nikomu dokazovat, že to jde i bez něj, nebylo už třeba bát se provizoria. DOX vypadal jako skvělá náhrada za ztracenou prestiž spojenou kdysi s Národní galerií.

S DOXem na věčné časy a nikdy jinak?

Všechno krásné, jen jeden háček. Pokaždé to totiž vypadalo tak, že v DOXu sice „chalupáře“ chtějí, ale jenom tak napůl. Jednou potíže s požárními předpisy, potom složité vyjednávání o proporcích kójí, letos instalace v odlehlém, nově zrekonstruovaném křídle. V ohromných prostorách, kterými si mohl každý návštěvník slavnostního večera projít, byl výstavě finalistů věnován úzký, na konci zahnutý prostor ve tvaru písmene L. Jestliže má výstavní instalace sehrávat v rozhodování poroty nějakou roli, pak nelze přehlédnout, že letos byli umělci natlačeni do pozice, která je nutila k hrubým kompromisům. Snad nejzjevnější to bylo u Filipa Cenka, který do budky o ploše 3×2 metry nakonec umístil jen fragment zamýšlené instalace a u Jiřího Thýna, který naopak prostorový limit ignoroval, a dosáhl tak zřejmě nejzhuštěnějšího instalačního řešení ve své dosavadní kariéře. Možná to bylo právě toto, co se snažil Pavel Sterec v telefonu sdělit? Umělci nejsou spokojeni s DOXem, na který sice slyší média a sponzoři, ale oni v něm nemají dostatečnou oporu pro svou práci? Jestli je předávání cen platformou pro vyslovení obdobné formy kritiky, je diskutabilní (asi se shodneme, že spíše ne), každopádně v momentě, kdy tato ani podobná kritika nezazněla, vypadal odjezd finalistů do Brna jako pouhý nejapný žert, zvláště pokud celý telefonát ukončilo ujištění Dominika Langa, že hned sedají do auta a vyráží do Prahy.

autor: Jan Zálešák, 28. 11. 2011
rubrika: umění